Oficiální stránky Pavla Floriána, mistra ČR v badmintonu, reprezentanta ČR



Rozhovor se Simonem Archerem

Na ME v roce 2006 jsem si povídal s legendou evropského badmintonu, bronzovým olympijským medailistou ze Sydney v mixu, několikanásobným mistrem Evropy a medailistou z mistrovství světa v párových disciplínách.

Přináším Vám rozhovor se Simonem Archerem. Vynikajícím hráčem, který, díky svému talentu, ale především tvrdé práci dosáhl v badmintonu až na nejvyšší příčky. Při mistrovství Evropy jednotlivců v dubnu roku 2006 jsem měl příležitost udělat s ním rozhovor. Povídání s ním pro mě bylo opravdovým zážitkem. Nyní si jej můžete přečíst i Vy. 

 

Simon Archer (Anglie)

Největší úspěchy na ME:

2000    Skotsko           3. místo ve čtyřhře (Archer/Robertson)

1998    Bulharsko        1. místo ve čtyřhře (Archer/Hunt)

                                   3. místo v mixu (Archer/Goode)

1996    Dánsko            3. místo ve čtyřhře (Archer/Hunt)

                                   2. místo v mixu (Archer/Bradbury)

1994    Holandsko       1. místo ve čtyřhře (Archer/Hunt) – Den Bosch – v tomto městě začala skvělá kariéra legendy evropského badmintonu. Zde také Simon odehrál své poslední mistrovství Evropy.

Dohrál možná poslední zápas na mezinárodním poli ve svém životě, s Davidem Lindleyem prohráli ve 2.kole na Mistrovství Evropy v Holandsku s 1.nasazenou dvojicí Eriksen – Lungaard Hansen z Dánska. Když hrál, mnoho lidí (včetně mě) si asi říkalo, že někomu takovému by bylo lepší vyhýbat se velikým obloukem. Po zápase seděl na sedačce v tělocvičně. Přišel jsem k němu a opatrně jsem se zeptal, jestli bych s ním třeba mohl udělat rozhovor, až se dá dohromady a zápas už nebude mít v hlavě. On ale řekl: „ Můžeš to udělat třeba hned,“ a ten člověk byl naprosto v pohodě a velmi ochotně mi vyprávěl o tom, jak hrál, a o tom, co v životě dokázal. 

/images/Simon Archer.jpg

Simone, kolik je ti let? 32

Kde bydlíš? Ve Worcesteru, jako ta omáčka, znáš ji?

Ano, znám. Hraješ badminton profesionálně? Ano, už 15 let.

Co rád jíš? Chutná mi sushi, pak jídlo, kterému se říká „aromatic crispy dog“ – to je čína, a pak hovězí fillet steak. Ale já mám rád spoustu jídla a nejsem nějak vybíravý.

A co rád piješ? Nejraději asi dobré víno. Bílé nebo červené? Červené. Ale zase to není jediné, co bych pil :-).

Jak odpočíváš, máš nějaké hobby? Rád si zahraji golf. A když je čas, jdu se podívat do kina nebo si s kamarády zajdeme na skleničku.

Jakou posloucháš hudbu? Já můžu poslouchat všechno, ale nejvíce to budou U2, Coldplay, King, The Killers.

 

V kolika letech jsi se dostal k badmintonu a jak? Začal jsem hrát už v 6 letech. Moji rodiče oba hráli badminton, ale jenom na klubové úrovni.

Kdy v životě jsi se rozhodl, že badmintonu dáš všechno a budeš ho dělat naplno? Když mi bylo 7 nebo 9 let, tak se nás ve škole ptali, čím chceme být, až budeme dospělí. Já řekl, že budu badmintonista. Učitelka mi řekla doslova: „Don‘t be stupid.“ Já jsem to samozřejmě řekl doma a rodiče si přišli stěžovat do školy na učitelku a říkali: „Když chce náš syn být badmintonista, tak je to jeho volba a má na to právo, stejně jako ostatní.“ Takže jsem už velmi brzo věděl, čím chci být.

A kdybych nehrál badminton, tak bych určitě dělal jiný sport. Jako kluk jsem totiž dělal všechno možné. Chodil jsem na tenis, hrál jsem rugby. Můj otec si myslel, že budu chtít hrát fotbal. Dělal jsem toho opravdu hodně a bylo plno možností, kam jít na sportovní školu a tak.

Cesta na badmintonový vrchol není krátká, odkdy jsi se začal prosazovat mezi nejlepšími na světě? Velmi brzy. Už ve 20-ti letech jsem vyhrál s Chrisem Huntem mistrovství Evropy dospělých – to bylo v roce 1994. Na Grand Prix turnajích jsem se dostával tak do čtvrtfinále už od 18-ti let. Na mistrovství světa juniorů jsem hrál čtyřhru s Druzchenkem a prohráli jsme ve čtvrtfinále velmi těsně ve třetím setu. To proto, že jsem dosáhl na top badminton tak brzo, mám zničené tělo. Všechno mě bolí. 

S kolika trenéry jsi ve své kariéře pracoval? Se spoustou. Bylo jich opravdu hodně. Není nikdo, koho bych vyzdvihoval nad ostatní. Každý mě totiž naučil něco. Ty nejdůležitější jsem ale získal od svého otce. Ten mě totiž usměrňoval a motivoval. On mě naučil mentální věci, jak přemýšlet o sportu a o životě. Jak řešit situace a byl vlastně takovým mým průvodcem.

O co víc jsi dal badmintonu než ostatní spoluhráči, kamarádi a jiní? Můj názor je, že všechno je v hlavě. Člověk si totiž musí věřit a tvrdě makat. Je jasné, že když se prohraje, tak to bolí. Ale hráč se musí naučit rozumět sám sobě. Musí k sobě být poctivý, upřímný a otevřený. Musí se naučit přijímat porážky a učit se z nich. Musí sám sebe vnímat. Vědět, kde má své + i – a podle toho pak na sobě pracovat. Tohle to hráči ve velké většině neumí, nerozumí si samo se sebou. To je podle mě i nejdůležitější vlastnost pro badminton vůbec. Poctivost a umět rozumět sám sobě.

 

Co ti badminton dal a co naopak vzal? Rychle jsem vyrostl, dospěl. Neměl jsem tolik kamarádů, období okolo 19.,20.roku života bylo v tomhle takové nepříjemné. Vidím v tom ale víc plusů než minusů. Viděl jsem svět, poznal různé lidi, zažil jsem úspěchy na mistrovství Evropy, mistrovstvích světa a olympijských hrách. A badminton byl vlastně celý můj život.

 /images/Simon Archer_Jo Goode.jpg

Tvůj největší úspěch? První britská medaile na olympijských hrách v badmintonu. Na OH 2000 v Sydney s Jo Goodeovou v mixu. Ale skvělé je i vítězství na All England Open 1997 v mixu. Pro nás je to největší badmintonová událost a vyhrát ji, ještě ke všemu v mixu. To je úžasné. Nejlépe v životě jsme hráli asi v roce 1999 na mistrovství světa. Tam jsem získali stříbro v mixu a s Nathanem Robertsonem jsme měli bronz v deblu. A vlastně i ME 1994. Získat zlato ve 20-ti letech, to je v Evropě fenomenální.

Kdo tě v životě nejvíce ovlivnil, kdo ti nejvíce pomohl? Můj táta a z hráčů Chris Hunt a Nick Ponting, který mě potom i jeden čas trénoval. Oba byli starší a mnohem zkušenější než já. A byli ohromně pracovití. Na nich jsem vyrostl.

Jak často a jak trénuješ? Teď 3 krát týdně, ale to je jenom badminton. Celkem tak 7-10 tréninků za týden. V době OH 2000 to bylo 13 tréninků za týden. Teď jsem měl ale hodně zranění a pořád nejsem úplně fit. Už nemůžu trénovat tolik.

Jak vypadá tvůj kondiční trénink? Kolo, běhání – hodně intervalový trénink, různé skoky, běhání do kopce a pak hodně síla do nohou. Můj názor je, že člověk musí být nejdříve atlet, a pak až může jít na kurt. Spousta lidí si myslí, že to jde úplně bez fyzického tréninku

Děláš nějakou speciální letní přípravu? Žádné takové dlouhé období na kondiční přípravu není. Maká se pořád, ale není ani žádná taková opravdová pauza. Ta by ale byla potřeba. To je trochu nevýhoda systému turnajů v Grand Prix. Nejdelší volno je tak 3 týdny, ale celé je to dost náročné.

Jak dlouho ještě budeš hrát badminton? Skončím teď, nebo po Mistrovství světa. Jsem úplně „hotovej“. V roce 2001 jsem si vážně zranil koleno. Je i těžké se psychicky vrátit, abych se hýbal bez obav. To jde jen neustálým opakováním a tréninkem. Bylo to dost těžké. Většina lidí by v roce 2001 přestala hrát badminton, já jsem ale tvrdohlavý. I teď mám problémy. Klouby a záda jsou na tom špatně. Mám dost problémů s druhým kolem, než které jsem si zranil v roce 2001. Hrát na tvrdé podlaze, jako je tady, to je docela utrpení.

Co budeš dělat, až skončíš s badmintonem? Rozhodně něco úplně jiného, aspoň nějakou dobu. Otec má firmu, kterou chce, abych převzal. Možná budu ale i trochu trénovat.

A co víš o České republice? Spousta piva :-), znám Prahu, a pak je u vás taky levné loučení se svobodou, než se muž ožení.

Děkuji za rozhovor. Nemáš zač – já také děkuji.

 

Pavel Florián

 

 

16. 4. 2006

Vložit komentář

Jméno, nick:
Kontrolní kód
Komentář, vzkaz

Hlavní partneři:
Partneři:Partneři:
Design stránek:

Zvláštní poděkování za podporu: