Oficiální stránky Pavla Floriána, mistra ČR v badmintonu, reprezentanta ČR



K zamyšlení...

Pár útržků z mých myšlenek posledních dvou měsíců...

Už delší dobu jsem na svých stránkách nepsal nic o svých myšlenkách. Nechci říct, že mám teď pocit, že přišla chvíle to napravit, ale prostě je zde něco, o čem bych se s Vámi chtěl podělit. Nečekejte úvahu prvotřídní úrovně, jen Vám nabízím pár útržků svých myšlenek z poslední doby k zamyšlení.

Nyní neprožívám úplně nejlehčí období svého života. 29. května jsem prodělal artroskopii pravého kolene. 6 týdnů po zákroku jsem byl odkázaný pouze na chůzi o berlích a teď zhruba tři týdny znovu chodím a začínám i s dalšími pohybovými aktivitami – kolo, plavání, badminton z místa …

Ale program mojí rehabilitace není to, o čem chci psát. To něco, o čem naopak psát chci, je pocit uvědomění si, pochopení a jistě by se daly zmínit takové maličkosti jako trpělivost, když „to“ ještě stále není dobré, nebo i chvilková bezmocnost, když člověk nemůže dělat věci, na které je prostě zvyklý.
 
Když jsem se po dvou vyšetřeních na ortopedii dozvěděl, že budu muset na operaci kvůli nevyživované kosti, měl jsem motiv. Motiv jít na operaci, aby moje pravé koleno bylo znovu v pořádku a já se mohl bezstarostně znovu prohánět na badmintonovém hřišti. V tom, co mě čeká, jsem moc jasno neměl, jen jsem si tak pro sebe říkal: „Pár týdnů, a bude to dobrý. Prognóza 14 dnů až 6 tejdnů berle, tak to bude něco okolo měsíce, a pak rehabilitace – tak to budu mít za chvíli za sebou, tak za dva měsíce budu znova trénovat.“ Jenže to je představa zaprvé neúplná a zadruhé tak trochu naivní. Ono totiž tak úplně nejde „vyndat“ dva měsíce ze života člověka a myslet si přitom, že se bude pokračovat přesně tam, kde se skončilo.
 
Těsně po operaci přišla velká úleva, to když jsem zjistil, že nohu od kolene dolů stále mám :-) ale pak přišly starosti a překážky, které bylo nutné překonat, úplně jiné. Poprvé vstát z postele, pokrčit koleno, neomdlít při tom bolestí a poprvé se projít tam a zpět po chodbě s berlemi, to bylo vlastně to nejmenší…
 
Spousta každodenních činností totiž najednou byla složitější. Jak se umýt, jak projít bytem, nastoupit do auta, vlézt do výtahu – zdánlivé maličkosti jsem začal vnímat úplně jinak… Berle jsem navíc musel často někde opřít nebo odložit. To chce v momentě, kdy poněkolikáté za sebou spadnou na zem taky aspoň malý díl trpělivosti.
 
Vyjít schody, nezabít se při tom to je další kapitola sama o sobě. Kromě padání ze šesti schodů jsem si vyzkoušel ještě klouzání po dlaždicích v obchodě a od padání z deseti schodů mě zachránilo jen štěstí a hlavně Radek (můj trenér), který po nich šel za mnou v momentě, kdy už jsem byl asi tak ve třicetistupňovém záklonu. O tom, že mě nejčastěji on a párkrát také někdo z naší rodiny vozil každý den na rehabilitace do Českých Budějovic ani nemluvím.
 
K tomu ale patří i spousta malých uhnutí, abych mohl někudy projít, spousta přidržených dveří, podaných věcí, odnesených tašek… A když si vzpomenu, kolikrát jsem za tu dobu, ty pouhé dva měsíce, dal „sežrat“ svojí blbou náladu, odmítl nerudně pomoc, zamračil se na všechny ty, kteří mě mají rádi a snaží se mi pomoci vždycky a teď ještě mnohem víc, tak se trochu začínám červenat…
 
Když ale vezmu v úvahu, že jediné, co já musím, je překonat fakt, že není příjemné usínat s vírou toho, že ráno se probudím a všechno bude dobré a ono JEŠTĚ NENÍ, tak přichází zamyšlení mnohem hlubší. Stačí se skoro každý den podívat kolem sebe, abych viděl, že tu jsou lidé, kteří musí usínat s tím, že je večer něco bolí nebo něco není dobré a ráno to dobré NEBUDE A NEJSPÍŠ ANI NIKDY POTOM. Když si tohle uvědomím, tak se nejen jim, ale také všem těm kolem sebe, kterým jsem dal sobecky pocítit svou špatnou náladu, v duchu začínám omlouvat a připadám si proti nim malý a stydím se při pomyšlení na to, že oni i přes své vlastní problémy, bohužel mnohem větší a dlouhodobější než jsou ty moje, se na své okolí smějí a lidem kolem sebe dělají radost. A pokud to zrovna někdo z nich nedokáže, tak na to má právo a mnohem větší než já. V ten moment mě opravdu hodně mrzí to, že nejsem dost trpělivý a že nevydržím prostě čekat o měsíc déle až konečně bude moje koleno stoprocentně zdravé, čekat na moment, kdy už to OPRAVDU BUDE DOBRÉ a já budu moci opět v plné parádě vyběhnout na kurt. Nejvíce mě však zaráží to, že jsem ve svém vlastním „zoufalství“ dokázal ublížit druhým lidem…
 
Přeji Vám všem pevné zdraví a doufám, že i ve chvílích, kdy to pro Vás nebude úplně jednoduché, se na okolí a okolí na Vás dokážete usmát.
 
Zdraví,
 
Pavel Florián

4. 8. 2009

Vložit komentář

Jméno, nick:
Kontrolní kód
Komentář, vzkaz

Hlavní partneři:
Partneři:Partneři:
Design stránek:

Zvláštní poděkování za podporu: