Bylo jasné, že ruští pořadatelé také tento turnaj připraví skvěle a hráči ani v nejmenším nebudou strádat. Na druhé straně ale zde byl i fakt, že informace, které jsem se o Rusku během svého života zatím dozvěděl nebyly zrovna ty nejlepší, a cesta do „země neomezených možností“ v sobě skrývala již od začátku jisté dobrodružství a také nejistotu.  

  

Když ale pominu hodinové zpoždění letadla při odletu z Prahy, další neobvykle dlouhé čekání při pasové kontrole, kde celníci s prohlížením pasů a víz ani při nahromadění zhruba tisíce cestujících z Číny, Koreji a několika evropských států v žádném případě nespěchali, tak bylo vše v pořádku. Pořadatelé na mě v příletové hale opravdu čekali, jak bylo domluveno, a tak i strach z cestování Moskvou „po vlastní ose“ se zásobou přibližně deseti ruských slov a znalostí necelé poloviny azbuky zmizel docela.

 

Hned cestou z letiště na mě dýchla moskevská atmosféra, když jsme zhruba hodinu jeli po největší silnici ve městě, která vede i blízko jeho centra a velmi rychle jsem pochopil, co pro Rusko přesně znamená označení rozlehlý i význam slova „balšoj“. Takové tam totiž bylo úplně vše, budovy, reklamy a nápisy na nich, křižovatky, hypermarkety, nákupní centra a prostě vše, na co si člověk dokáže vzpomenout. Stejné to bylo u dvou významných historických památek Moskvy chrámu Krista Spasitele a pomníku Petra Prvního, kolem kterých jsme jeli. Chvílemi jsem z okýnka jednoduše zíral s otevřenou pusou.

 

Nedaleko centra města v olympijském sportovním komplexu na mě večer už čekal připravený pokoj na ubytovně stadionu v Lužnikách, kde se nachází velká část sportovišť moskevské olympiády z roku 1980 a kde se turnaj konal. Stadion Lužniki postavený někdy na přelomu 50. a 60. let minulého století vypadal velmi zachovale a musím říci, že byl na první pohled moc hezký a samozřejmě také veliký. Krátký večerní trénink s mým spolubydlícím Rainerem Kaljumäe z Estonska spojený s procházkou do turnajové haly USC Družba a zpět byly příjemnou aklimatizací v novém prostředí. Cestou zpátky jsem navíc zjistil, že přímo před okny našeho pokoje stojí pomník nikoho jiného, než samotného Lenina.

 

Moje zápasy na turnaji přišly na řadu ve středu a ve čtvrtek a na turnaji jsem i přes docela utrápené výkony postoupil až do osmifinále. Více o turnaji a dosavadním průběhu sezóny si můžete přečíst v druhém ČLÁNKU.

 

Ve středu večer a v pátek dopoledne mi po dlouhé době mezi zápasy zbyl čas na to jít se někam podívat. Na turnajích na prohlížení pamětihodností čas zbývá málokdy. Tentokrát to ale vyšlo a navíc v Moskvě, jednoho z center politického dění 20. století i dnešní doby a místě známém po celém světě.

 

Cíl byl tedy jasný: podívat se na Rudé náměstí a třeba si prohlédnout i chrám Vasila Blaženého. Ve středu večer jsme s Rainerem vyrazili. Vedl nás kamarád, badmintonista Oleg Nikulin, který se přišel na mé vystoupení podívat. Vlezli jsme do metra, díky Olegovu podrobnému výkladu jsme dokázali vystoupit na správné stanici a když jsme byli venku, zvládli jsme vyrazit i tím správným směrem. Za chvíli bylo náměstí v dohledu a už jsme se nemohli dočkat. Jaké nás ale čekalo zklamání, když jsme zjistili, že je uzavřené. Blížilo se výročí Velké říjnové revoluce a to zřejmě nejen pro centrum hlavního města znamenalo celou řadu vojenských přehlídek. Místo procházky на Красной площади jsme mohli jen smutně sledovat jezdce na koních s komentářem jednoho z Moskvanů, který se tvrdohlavě držel svého přesvědčení, že ruští vojáci jsou ti nejlepší na světě. Nezbylo nám, než mu tedy dát zapravdu, dát si k večeři lívance a uzené maso s pohankovou kaší a vyrazit zpět do Lužnik.

 

Národní hrdost a vědomí jsou v Rusku opravdu silné, protože jak se zdálo, podobný postoj onoho „komentátora“ měli všichni kolem nás kdekoliv jsme zrovna byli. Když jsem viděl, že tentýž projev prezidenta Medveděva byl prakticky ve stejnou dobu vysílán na třech z pěti v hotelu dostupných televizních kanálech, přičemž nikdo z diváků si nedovolil říci jediné kritické slovo, bylo mi jasné, že vnímání celosvětových politických a ekonomických souvislostí ze strany Rusů musí být přinejmenším „svérázné“. Ono totiž, z hlediska jedince, v tak veliké a silné zemi, na první pohled cestou z letiště moderní, při bližším pohledu však mírně zastaralé a staromódní, možná nebezpečné a na každém rohu hlídané různými milicemi, strážníky a podobě, asi ani jinak, než že se člověk bude starat sám o sebe, o svou rodinu a že na vše kolem sebe bude hrdý a bude si toho vážit, nehledě příliš na to, jaké to doopravdy je, existovat nelze.

 

Na Rudé náměstí jsem se nedostal ani v pátek (to bylo 7.11., přesně v den výročí zmíněné Revoluce), protože bylo opět zavřené, a tak jsem si mohl aspoň prohlédnout památník hrdinům druhé světové války, který byl opodál. A uvědomil jsem si, že přes to všechno, co vím, že Rusko a Sovětský svaz udělaly zlého, byli to právě Sověti, kdo zvrátil průběh nacistického tažení Evropou před 65 lety. Asi není nic, co by bylo úplně černé nebo bílé. Mezi Rusy mám několik dobrých kamarádů a pořadatelé turnaje se také vyznamenali, pohostinnost Rusů je úžasná a ze své pozice jsem této zemi, kromě nepříjemných celníků, neměl co vytknout.

 

Můj pohled na Rusko teď bude určitě o něco optimističtější, než byl před týdnem a na turnaj tam znovu pojedu rád a už teď se na to těším. I tak jsem byl ale po čtyřech dnech rád, že jsem se v klidu mohl vrátit zpátky domů do České republiky a možná být i o něco víc hrdý na to, že jsem Čech.