První trénink dne začíná vždy buď v 6.00 (to pokud se jde běhat na atletický stadion) nebo v 7.00 (posilovna). Tyto ranní fáze trvají od 50-ti do 90-ti minut a kromě toho, že jsou intenzivní, tak se při nich tělo výborně protáhne, rozproudí se krev v žilách a vlastně je to taková příprava na druhé dvě tréninkové jednotky.

 

Ta druhá, dopolední, začíná po snídani v 10.00 individuálním rozcvičením a v 10.30 se začíná naplno trénovat. Náplň těchto tréninků je zaměřená nejčastěji na obratnost, koordinaci, reakce, rychlost a dynamiku. Prostřednictvím různých polohových startů, krátkých sprintů a různých přeběhů nebo koordinačních cvičení se učíme reagovat na impulsy velmi podobné těm badmintonovým. Zároveň je tenhle tip tréninku i pořádná dřina a po nějakých 35-40 minutách práce jsou toho „plné zuby“.

 

 

 

Po konečném zklidnění a lehčím strečinku, který má za úkol svaly příjemně uvolnit, přijde k chuti dobrý oběd. Taková smažená rýže s kuřecím masem, zeleninový salát, tradiční indické placky a čerstvý ovocný džus je v jídelně Padukone Academy nejčastějším výběrem nás všech. Ono totiž o moc více věcí, kromě indického sýra zvaného „paneer“ a omáček s chilli, na výběr není :-) Ale myslím, že výše popsané menu, je pro sport docela vhodnou stravou – a tak si ho s mírnými obměnami, které třeba změna chuti džusu, druhu omáčky na kuřecím mase nebo tvaru placek skýtá, dopřávám i k večeři.

 

Po obědě je čas na trochu delší odpočinek a aspoň si tak 25-30 minut zdřímnout předtím, než začne poslední trénink. Od půl třetí je na programu herní fáze, při které se hrají různé kombinace, cvičení dvou nebo i třech hráčů proti jednomu, prostor pak dostávají i jednotlivé technické a taktické prvky ve hře a samozřejmě i zápasy. Tyto tréninky jsou různě dlouhé. Od 90-ti minut až třeba po tři a půl hodiny. A nesmím zapomenout zmínit, že prostor na konci tohoto tréninku dostane občas i ještě další fyzické zatížení, třeba dvojskoky přes švihadlo.

 

Při vcelku náročném tréninkovém programu pak opravdu přijdou vhod mnohá uvolňovací cvičení a strečinky, jimž se Indové důkladně věnují, nebo také osvěžení v malém bazénu, který je součástí sportovního komplexu.

 

Myslím, že mám šanci naučit se tady mnoho věcí. Technika, taktika i celkové pojetí hry a badmintonu jako takového tady trenéři i hráči řeší v duchu jeho indické tradice, zároveň však velmi moderním způsobem, a tak se tady ať už v pohybu, úderech nebo způsobu hry dá okoukat ledasco.

 

Na místní tréninkové skupině je skvělé, že každý do tréninku dává své maximum a pokud je někdo z hráčů unavený, ostatní ho svým přístupem strhnou. Vzájemně se pak povzbuzujeme, ale když přijde na řadu nějaký zápas, dvouhra, čtyřhra nebo jenom set do jedenácti bodů na síti, tak nikdy nikdo nedostane nic zadarmo a vždycky se odehraje ta nejprestižnější bitva na světě.

 

Všichni jsou navíc velmi přátelští a ochotni s čímkoliv pomoci, a tak je několikrát za týden bezva jít se místo večeře v jídelně najíst do jedné z nedalekých restaurací, společně si s někým z hráčů popovídat, zasmát se a dozvědět se o Indii a lidech, kteří tam žijí, něco více. Druhý den pak trénink začíná zase nanovo, ale to už je člověk bez ohledu na to, jak těžký předchozí den byl, opět svěží jako rybička a připravený dát do tréninku znovu své maximum.

 

Slíbený článek o Prakash Padukone Academy napíši až příště. Doufám však, že se mi ho podaří spojit i s krátkým povídáním s jejím zakladatelem, panem Padukonem.

 

 

Starší články z Indie: Před cestou… Po prvních pěti dnech…

 

Z Bangalore zdraví,

 

Pavel Florián